Po delších přípravách jsem měl možnost přivítat příznivce výtvarného umění na výstavě obrazů ve VIP prostorách Slezského divadla Opava. V roce 2010 v divadle probíhala rozsáhlá rekonstrukce. Po jejím ukončení na jaře 2011 zvedl ředitel divadla, pan Jindřich Pasker, opět oponu a představil nový repertoár na letošní sezónu.

Po dobu trvání výstavy (od 18. března do 12. května 2011) mohli návštěvníci shlédnout i dvě premiéry představení „ Pytlákova schovanka „ a následně „ Ples v hotelu Savoy“. Obě premiéry byly velmi zdařilé a návštěvníci dlouho nechtěli pustit vystupující po ukončení představení za oponu. Na tyto premiéry navazovaly i mé dvě výtvarné prezentace. První byla zaměřena spíše k přírodním motivům, druhá k motivům městským.

Na výstavě jsem mohl o přestávkách mezi představeními přivítat mnoho návštěvníků, kteří si ji prohlédli se zájmem. Není se co divit, divadlo tyto prostory využívá již delší dobu k výtvarným prezentacím. Nebývá to tak časté, aby výstava zaujala i mladé návštěvníky představení. Bylo to pro mne docela i překvapením, odpovídat na zvídavé dotazy školáků.

Pro všechny návštěvníky divadelních představení jsem po dobu trvání výstavy připravil i soutěž. Na mých internetových stránkách bylo možno odpovědět na dvě jednoduché otázky, které souvisely s výstavou obrazů v divadle. Správné odpovědi byly po ukončení výstavy slosovány a tři návštěvníci vyhráli ceny autora.

Obraz získá pan Marek Šťastný z Krnova, dvě vstupenky do Slezského divadla Opava pan Jiří Jedlička z Háje ve Slezsku a odpoledne s výtvarníkem paní Blanka Hofmanová z Otic. Všem vylosovaným děkuji za návštěvu výstavy a za jejich správné odpovědi. Stejně tak jako všem návštěvníkům, kteří se soutěže zúčastnili a nebyli vylosováni s tím, že jsem pro ně připravil ještě jedno překvapení. Pokud se rozhodnou zakoupit si nový obraz autora z jeho internetových stránek www.kurecka.com, získají 20% slevu z ceny, která je na stránkách po kliknutí na jednotlivý obraz uvedena.

Rád bych ještě jednou všem, kteří výstavu obrazů v divadle shlédli, poděkoval a pozval je na výstavu další, která se uskuteční v měsíci srpnu 2011 ve výstavních prostorách památníku p. Kaluse v Čeladné v Beskydech

Na Jamníku

Jistě mi dáte za pravdu, že každý z nás má to „SVOJE„ místo, kde se mu líbí a vrací se tam rád. U mne je to snadné, tím místem je obec Staré Hamry v Beskydech mezi Ostravicí a Bílou.

Lojkaščanka

Kdysi můj děda (nar. r. 1900) s babičkou jezdívali, když ještě v Hamrech nebyla přehrada, vlakem z Ostravy do Bílé objevovat nádhernou přírodu. Postupem času se toto objevování stalo samozřejmým pro mé rodiče, jen vlak jsme vyměnili za motorku (Jawa 350) se sajdkou, kde jsme se s bráchou někdy i svorně vešli. Časem měla svou chalupu na Hamrech i má babička Emilíe, takže Hamry byly i pro mne skvělým místem, zvláště tehdy, kdy jsem tam měl v dospělosti svůj ateliér. Jednoho rána bylo nebe bez mráčků a já měl ten nutkavý pocit vytlačit motorku a zajet si, kam jinam, než do Starých Hamer. V jejich blízkosti se nachází mnoho menších osídlených míst a já jsem si pro malování vybral Lojkaščanku s výhledem na Lysou horu, hned za Samčankou, která je vždy mou zastávkou na posilněnou. Místní zelňačka prostě nemá chybu.

Na Gruni

Staré Hamry se rozprostírají v kotlině ohraničené horami, a to na západě Klubovou, na jihu Javořinou, na severu Smrkem a Lysou horou a na východě Sulovem. Dnešní pohled je malebný, jen ráz krajiny nadobro změnila přehrada z 60. let 20. století, která je nyní zásobárnou pitné vody pro Ostravsko. Před zatopením centra obce žilo v Hamrech cca 2000 stálých obyvatel, dnes jen cca 550. První zmínky o osídlování Hamer sahají do přelomu 16. a 17. století. V polovině 17. století zde zřídil Jiří hrabě Oppersdorf železný hamr, první toho druhu na frýdeckém panství, pomocí něhož se zkujňovala místní železná ruda. Řeka Ostravice tvořila více jak 300 let moravskoslezskou zemskou hranici.

Přehrada Šance

Od r. 1951 došlo k novému správnímu rozdělení obcí Staré Hamry a Ostravice. Tehdy střední část obce Ostravice připadla Starým Hamrům (deset osad – Samčanka, Lojkaščanka, Chlopčíky, Břestové, Medvědí, Velké a další) a naopak dolní část Starých Hamer – Hamrovice připadla Ostravici.

Suzuki GSF

Obec Staré Hamry nejvíce proslavil básník Petr Bezruč básní Maryčka Magdónova. Silný příběh, který zaslechl pod Bílým Křížem, umístil do Starých Hamer. K 65. narozeninám básníka vybudovala místní sokolská jednota pomník Maryčky Magdónové. Najdete jej i dnes vedle kostela pod dolním rohem hřbitova. Mé putování pravidelně končím na vrchu Gruň, kde se zrovna stavěl další objekt, jak jinak, původní technologií – jen se podívejte. Kolem příkré cesty z Hamer nahoru na Gruň se nachází více romantických míst – třeba Jamník s původními chalupami. Takže již víte, proč se tak rád vždy do Starých Hamer vracím.

Vidly

Mnoho mých přátel mi říká, že malovat nedokážou, že je to pro ně hodně těžké. Jistě, zvládnout dobře malířské řemeslo je obtížné, ale základem všech budoucích předpokladů, které by měl krajinář hlavně mít – je schopnost se umět dobře dívat, prostě vidět. V tom každodenním shonu kolem nás mnohdy nemáme ani čas se pořádně porozhlédnout. Také mi to trvalo docela dlouhou dobu, než jsem začal vše kolem sebe takto vnímat. Mnohdy má krajinář motivy přímo před nosem, ani nemusí cestovat daleko a nalezne to, co jej docela i překvapí.

Pod vrchem Sokol

Dlouhé roky jezdívám do Vrbna pod Pradědem i do Karlovy Studánky přes malinkou obec mezi Jeseníkem a Vrbnem, která se nazývá Vidly. Uprostřed hor sama, opuštěná, jen několik domů, několik rekreantů a místních v nich. Přes léto kouzelná, plná rozkvetlých luk, zapomenutých samot, kde najít houby je opravdu snadné. Potok s vodou studenou a čistou jako křišťál. Podzim tam bývá majestátní, plný teplých barev, které se po prvním mrazíku opravdu brzy krásně unaví.

Jelení bučina

Naproti chalup ve stráni nás vítá Jelení bučina, která svůj název nemá náhodou . To vše má shora pod kontrolou vrcholek hory Sokol se svými 1187 metry. Zima je tam dlouhá a úporná plná ledových krápníků na chalupách. Pak i malování je radostí, stačí se jen dobře dívat.

Když je pošmourno a slunce se na nás nekouká, necestuji daleko. Snad i proto, aby mne střídavé jesenické počasí nepřekvapilo. Známí z Čech se často diví, že si v 8 hodin vyjdeme na procházku a v 9,30 hod. jsme promočeni na kost. Ano, u nás se počasí opravdu často mění.

Krajinářům to nevadí – různé osvětlení, střídání nálad, vrtochy počasí vnášejí do tvorby krásné vzrušení. Naposled, když jsem maloval v blízkých Karlovicích, mne zastihl hustý déšť, obraz byl před dokončením, nespěchal jsem, však také mohu trochu zmoknout. Deštík se změnil v déšť a pak v průtrž, takže jsem zpočátku litoval, že jsem neuprchl před tou slotou. V ateliéru obraz vyschl, byl nečekaně po tom protrpěném dešti dobrý. No a já měl dojem, že jsem na to přišel, musím malovat v dešti a úspěch je zaručen.

Později jsem to zkoušel několikrát, ale tak dobrý obraz jsem již v „plánovaném“ dešti nikdy nenamaloval. V tomto povídání Vám chci představit jedno z blízkých malebných údolí nedaleko Města Albrechtice – obec Dlouhou Vodu. Obchod i hospodu by jste tam hledali marně. Jen ke konci údolí je starší rekreační zařízení se sjezdovkou. Stačí vyšplhat do okolních kopců a motiv pro obraz je vidět hned – nebo se mýlím?

„Cílem Svatováclavského setkání je představovat umělce zdejšího regionu a dát šanci i mladým začínajícím talentům,“ řekl na úvod moderátor Marcel Jedelský. V pátek 18. září se na 1. ročníku Svatováclavského setkání představili v kostele Navštívení panny Marie v Městě Albrechticích místní výtvarníci, krajinář Zdeněk Kurečka a Klára Hazuchová, která vystavovala své abstraktní obrazy úplně poprvé.

účinkující Svatováclavského Setkání

Organizátoři připravili pro návštěvníky vernisáže i další překvapení. Prvních sto žen dostalo malou kytičku a Svatováclavské setkání bylo zahájeno slavnostními fanfárami.Program pokračoval krátkým vyprávěním o životě svatého Václava a svatováclavských tradicích v minulosti, které bylo doprovázeno hudebními díly světových autorů v podání učitelů ZUŠ v Městě Albrechticích a jejich hostů. Po krátké přestávce byli představeni oba výtvarníci.

skupina CAMERATA z Kopřivnice

Slavnostní setkání pokračovalo úžasným vystoupením historické hudební společnosti CAMERATA z Kopřivnice. Umělecký vedoucí pan Zdeněk Demel se svým souborem v dobových kostýmech zahrál a zazpíval české, moravské i slezské písně.

Závěrečné slovo patřilo panu Zdeňku Kurečkovi, který uváděl malou módní přehlídku z doby románské. Představil organizátory Setkání v dobových oděvech a seznámil návštěvníky s odíváním v době svatého Václava. Originální jinošské oblečení – bílé širší košile a úzké černé kalhoty – předvedli bratři Jedelští.

Zdeněk Kurečka a Marcel Jedelský

V bohatém a hodnotném programu celkem vystoupilo 22 účinkujících. Výstava obrazů byla doplněna skvělou květinovou výzdobou paní Kateřiny Vrbové. Svatováclavské setkání příjemně oslovilo téměř 320 návštěvníků nejen z Města Albrechtic a z blízkého okolí, ale i návštěvníky z Prahy, Brna, Bratislavy, Kroměříže i z dalekého Řecka a Německa. Pro mnohé bylo obtížné skrýt dojetí. Spolupráci při výběru nových talentů pro další ročníky Svatováclavského setkání přislíbil i přítomný známý krnovský výtvarník a pedagog Ladislav Steininger.

Chcete-li vidět malebnou beskydskou krajinu, musíte si zajet na horu Prašivou. Najdete ji mezi obcemi Dobrá a Raškovice blízko Frýdku- Místku. Ta cesta nahoru šplháním pěšky či pohodlně motorizovaným prostředkem prostě stojí za to.

kostelík na Prašivé

Přivítají Vás ohromující pohledy do okolní krajiny, stejně tak jako původní dřevěný kostelík, ve kterém se stále slouží mše a uskutečňují poutě. Prostě je to známé poutní místo s tradicí – o čemž svědčí i historické fotografie z let 1921 v chatě Prašivá. Ti mladší se ale nesmí zaleknout vycpaného medvěda, který vítá návštěvníky při vstupu. Chata na Prašivé má zajímavou historii, hostila mnoho známých osobností. Mne nejvíc zaujala místnost a stůl, kde si chodil posvačit básnický bard, kterého všichni dobře známe – Petr Bezruč. Zrovna nedávno jsem četl jeho životopis a zápisky lidí, kteří jej dobře znali z blízké Ostravice a Starých Hamer.

vítání v chatě

Bylo to krásné čtení, jistý čas pobýval blízko mé tety Pepinky na Javořince ve Starých Hamrech, takže jsme o něm něco věděli i z „vlastních zdrojů„. Toto povídání si nechám ale na později, až až budu o Javořice hovořit podrobněji. Nyní zpátky k Prašivé – možná, že ji znáte i z jiného pohledu – na fotografiích vidíte místo, kde ještě nedávno vzlétali do oblak lidé na rogalech. Kopec je tady tak strmý, že stačilo pod lesem udělat jen pár kroků a objala nás beskydská krajina najednou celá. Uznejte, motiv pro obraz prostě skvělý.

Na Kržeľi

Má-li člověk dělat něco dobře, musí to dělat rád. Má-li krajinář své budoucí návštěvníky na vernisážích oslovit, musí za motivy krajin cestovat. Nejsem výjimkou, toulavé boty mám také. Stačí k tomu prima počasí a cestovní plán je na cestě. Při jednom povídání s akademickým malířem Hartingerem z Karolinky mi řekl : „ na těch Valachách je už k malování toho málo, všichni si spravují obydlí a chalupy z těch supermarketů, všichni mají všechno stejné, není co malovat“.

Podjavorník

Něco na tom opravdu je. Před námi až na vyjímky pomalu mizí rázovitá krajina posetá shrbenými chalupami, které nahrazují zděné paláce a bytovky. Je docela těžké, najít nějaký opravdu původní motiv bez plevele „ moderní architektury „, která na hory opravdu nepatří. Proto se každým rokem vydávám na malířské cestování, kde hledám nové motivy, které mne zaujmou. Tentokrát to byla úžasná krajina na česko-slovenském pomezí Beskyd. Pohyboval jsem se jen několik kilometrů od hranice na slovenských Kysůcach. Všem doporučuji. Naleznete zde ještě tu původní krajinu posetou nízkými chaloupkami, zdravými a silnými lesy.

V hore

Nelze zapomenout na bezva lidi, kteří tam žijí. Vždy, když jsem tam na samotách maloval, setkal jsem se s vlídným přijetím starousedlíků, vždy byla dobrá káva, vždy jsem otestoval domácí buchtu, bábovku, koláč či jinou pochoutku. Nejvíc mne však vždy překvapil upřímný zájem o výtvarno i od lidí, kteří do galerií a na vernisáže nechodí. Není lepší místo, kde by mohl načerpat krajinář větší chuť do práce a sílu.

Proto se chci s Vámi podělit o foto z putování od Korňi až po Púchov. Trasu jsem si vytýčil těsně kolem hranic přes obce Ráztoka, Medvedie, Podjavorník, Kržeľ, Vlkov, Ráztoka, Čertov a Rieka. Mnohdy jsem se dostal do míst bez civilizace, škoda jen, že jsem měl malý batoh, těch hřibů pravých tam bylo opravdu moc. Zážitky z cest jsem pak přetavil do obrazů a později uskutečnil několikrát po ČR výstavu s názvem „ K vrcholům hor“, kde jsem představil tyto motivy. Bylo to přesně to, z čeho jsem měl největší radost.

hřib pravý

Kuriózní byl i ten fakt, že na výstavách v Praze mi mnozí nevěřili, že maluji skutečnou krajinu a ne vymyšlenou. Krajinář prostě musí být s přírodou a krajem, kde maluje, srostlý. Jen tak se může dočkat radosti a uspokojení .

Když velkou výstavu, tak jedině v Lipové – lázních. Ve čtyřech místnostech jídelny lázní byla k vidění okolní krajina okem výtvarníka. Mohli jsme se volně procházet jednotlivými místnostmi, jako na zámku. V každé byly vystaveny jiné motivy, které se navzájem doplňovaly. Hudební části se skvěle zhostila paní Jana Fojtová, ředitelka ZUŚ v Městě Albrechticích, která na vernisáž nominovala pana Wachalu z Holčovic, skvělého hudebního pedagoga a klavírního mistra. Opravdu hudba prostě skvělá! Vlastní výstavu zahájil ředitel lázní pan Hatlapatka, rodák z Beskyd, prima chlap z hor. Návštěvníci přijeli hojně i z blízkého Jeseníku, určitě bylo zajímavé se seznámit se starostou Lipové – lázní panem ing.Žmolíkem.

Slovo dalo slovo – z výstavy jsem odcházel s nominací na tři obrazy z nejbližšího okolí pro obecní úřad. Tak jsem se vydal ven, koukněte se, jak je v Lipové – lázních hezky! Příroda sama tam maluje úchvatné motivy probarvené jesenickým sluncem. Pro mnohé není jistě překvapením, že se v lázních léčí i herecké osobnosti. V té době v lázních pobývala třeba herečka paní Maciuchová, jedna z hlavních představitelek v seriálu Ulice na televizi Nova. Nelze zapomenout třeba i na veselé televizní povídání baviče p. Novotného v pořadu Novoty o průběhu léčení v Lipové – lázních.

Zima pro krajináře je obdobím trpkým, přesto velice zábavným. Mnohdy se mne návštěvníci vernisáží ptají, zda mi v zimě, když maluji v plenéru ( přírodě ) nemrznou barvy. Přátelé, nemrznou, nemohou, jsou olejové. Horší je to se mnou, já teda mrznu určitě.

Ke správnému vybavení pak určitě kromě teplého oblečení, beranice, patří i rukavice s ustříhnutými prsty ( to proto, abych věděl, že venku je opravdu zima). Po zkušenostech mnohých zim se snažím někde sehnat otep slámy – to abych měl na něčem stát. Stejně po hodině malování je to všechno jedno, připadáte si, jako byste tam v horách stáli jen v trenýrkách. K nezbytnému vybavení na těchto putováních patří i bandaska s teplým čajem, která Vám vždy, kdy její obsah začne mizet, připomíná, že je již nejvyšší čas jít domů.
Za tato všechna strádání v plenéru se Vám příroda odměňuje zimním pohlazením, sluncem opřeným do statných stromů jesenických hor, které prohřívá barevnými odstíny okrů, kraplaků a sien.

Jen se podívejte na motivy obce Česká Ves, která je cca 7 km nad Městem Albrechticemi. Osamělá převážně rekreační osada utopená v zimním slunci láká k procházce. Nikde žádná hospoda, žádný obchod, jen osamělá stavení nad vrcholky jesenických hor. Z návrší při dobrém počasí je vidět vztyčený hrot vysílače na Pradědu. Krásné, ale i drsné počasí těchto hor výtvarníku vždy přichystá paletu nádherných barev.

Jistě uznáte, že každý z nás se někdy setkáme s věcmi neobvyklými, které vzbuzují na jedné straně mnohdy respekt, na druhé straně zvídavost, zda na to máme a pustíme se do obtížné práce. Stejně tak jsem přistupoval k rekonstrukci motivu hutě v Čeladné v Beskydech z roku 1886. K dispozici jsem měl jen nějaký pokus o černobílou pohlednici hutě z Beskydského muzea, která byla kdysi v Čeladné provozována.

pohlednice r. 1886

Pro tento kraj byla dříve charakteristická těžba železné rudy. Palivo do železářských pecí se těžilo v okolních lesích – používalo se dřevěné uhlí. Rozvoj těžby rudy nastal začátkem 16. století, kdy tehdejší český král Ludvík ( 1516 – 1526) udělil olomouckému biskupství výhradní kutací právo. Tak vznikly hutě ve Frenštátě pod Radhoštěm, ve Starých Hamrech a na Ostravici. Pod pojmem hamr je třeba rozumět nejen vodou poháněné kladivo, ale i tavicí pec na získávání slitku železa z železné rudy. V polovině 17. století tak vznikla železná huť v blízkém Frýdlantu nad Ostravicí. Také v Čeladné byl roku 1796 zřízen hamr a dřevouhelná vysoká pec jako ve Frýdlantě. Bylo to na tzv. Horní Čeladné v údolí mezi Smrkem a návrším Kozinec. Ruda se zde nalézala v malé hloubce pod povrchem. Šachty, resp. štoly bývaly hluboké max. 20 – 25m. Rudné žíly vedly vesměs vodorovně, jejich tloušťka byla max. 50 cm. Místní ruda měla jen cca 20% železa. Těžba rudy zanikla v roce 1896.

kresba obrazu 140x100

Dnes již huť nenajdete. I z těchto důvodů bylo inspirující obraz zašlé huti vytvořit. Teď malujte krajinu, když máte černobílou předlohu. Bylo nutné pečlivě nastudovat minulost – z čeho byly postaveny dřívější stavby, co se používalo – a co ne. Nejjednodušší bylo asi kresbu zvětšit na plátno o rozměru 140 x 100 cm, pak ale přišla roční práce obraz vytvořit. Dokonce jsem udělal věc nezvyklou – rozmalovaný obraz jsem představil na výstavě k diskusi veřejnosti. Vyplatilo se to, měl jsem možnost diskutovat s mnohými lidmi, kteří mi ukázali další cestu – a tak je před Vámi výsledek – hotový obraz technikou oleje na plátně k Vašemu posouzení i vyjádření.